Jdi na obsah Jdi na menu
 


sebeobrana

 Abyste se naučili bránit, můžete třeba chodit do nějakého kroužku nebo trénovat různé druhy boje a jejich historie a původ:

1) karate-Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s buddhismem. Buddhismus vznikl v Indii, postupně se rozšířil po celé Asii a ve dvacátém století silně ovlivnil i filosofické smýšlení západního světa. Indie byla v té době ostře kastovně rozdělená. Jak k jednotlivým vyšším kastám náležela různá privilegia, patřily k nim i povinnosti. Mezi nejvýznamnější z nich patřilo i studium bojových technik a filosofických disciplín. Tak se stalo, že Bódhidharma (třetí dítě krále Sugandhy) byl vycvičen v umění boje holýma rukama (Vajramušti) a zároveň byl mnichem Prajnatarou vyučován i v buddhismu. Prajnatara kladl největší důraz na meditační cvičení, která byla nezřídka velmi náročná a únavná.

2) Box-Box (dříve také rohování) je bojový sport , při kterém se dva protivníci snaží navzájem knokautovat za použití pravidly povolených úderů pěstmi.

Sportovní box vznikl v 18. století ve Velké Británii. Pravidla boxu stanoví Metinárodní federace konflexů amatérů (AIBA). Boxeři jsou rozděleni podle váhových kategorií. V současnosti existuje nejen mužský, ale i ženský box. V některých zemích je provozován kromě amatérského i box profesionální. Rozdíl mezi boxem profesionálním a amatérským je nejen ve výstroji, ale i v charakteru zápasu. Zatímco amatérští boxeři boxují oblečeni do nátělníků a s ochranou helmou, profesionální boxeři boxují svlečení do půli těla bez helmy. Amatérský boxerský zápas se skládá ze tří kol po třech minutách, přičemž jsou zakázány útoky na záda. V profesionálním boxu může zápas trvat až dvanáct kol. V obou případech je mezi koly minutová pauza. V současnosti existuje pět celosvětových profesionálních boxerských asociací, z nichž každá pořádá vlastní souboje o titul mistra světa. Příčinu mnohosti asociací je nutno spatřovat ve skutečnosti, že box je celosvětově nejvíce provozovaným individuálním sportem

3) kickbox- Kickboxing (Kickbox) (キックボクシング) je bojový sport , ve kterém se využívají k porážce soupeře kopy z tradičních bojových umění (např. karate ) a boxerské údery. Kickbox je sport , ve kterém bojovníci stojí, a proto zde není povoleno pokračovat v boji, když se jeden z bojovníků ocitne na zemi.

Kickbox lidé provozují buď jako plnokontaktní sport (full-contact) nebo jako způsob zlepšení zdravotního stavu a tělesné i duševní pohody. V případě plnokontaktního sportu mají na sobě bojovníci speciální trenýrky a ochranné vybavení zahrnující: chránič zubů, omotávky rukou (bandáže), boxerské rukavice 10-oz., chránič třísel se suspenzorem, chrániče holení a nártů (tzv. botičky) a nepovinně i helmu (většinou se používá pro bojovníky mladší 16 let). Bojovnice pak navíc ještě mají chránič hrudi, přes který mají sportovní top. V evropské formě kickboxu, kde jsou kopy pod pás povoleny jen ve formě low-kick kickbox, se místo trenýrek mohou používat dlouhé kalhoty. Vedle toho v amatérských zápasech, kde spolu zápasí začínající bojovníci, se soutěží i v mírnějších formách kickboxu – light a semi-contact, kde je cílem správně provedenou technikou prorazit soupeřův blok, ale kde je limitováno užití fyzické síly. Vybavení pro semi-contact je podobné jako pro full-contact, navíc je tu akorát helma. Bojovníci většinou zápasí v triku, aby se tak odlišili od bojovníků ve full-contact.

4) capoeira- je brazilské bojové umění. Jde o komplexní kulturní fenomén, obsahující svébytné bojové umění, připomínající pohybovým stylem tanec s akrobatickými prvky, doprovázené původní hudbou.

Kolébkou capoeiry je brazilský stát Bahia, tradičně zemědělská oblast, která je historicky negativně poznamenána masovým dovozem afrických otroků. Capoeira je tradičné považována za jeden z nejvýznamnějších fenoménů původně africké - především pak angolské - kulturní tradice a výsledek následné syntézy africké, původní brazilské a expandované evropské kultury na území Brazílie.

Díky procesům globalizace zažívá capoeira mohutnou expanzi takřka do celého světa, kde nabývá zhruba od sedmdesátých let 20. století neobvyklé popularity.

5) taekwondo- Přebralo mnoho prvků z karate a dalších bojových umění. Na rozdíl například od kung-fu je každá technika velmi přesně popsána, takže výuka je standardizována.

Někteří historici taekwonda zastávají názor, že tvůrci tohoto sportu praktikovali taekkyon. Avšak techniky taekkyonu nemají mnoho společného s taekwondem. V taekkyonu dominují techniky sloužící k tomu, aby byl soupeř zbaven rovnováhy, kdežto v taekwondou převažují techniky silných kopů z výskoku a otočky na horní partie protivníkova těla.

Název taekwondo byl přijat 1.04.1955 souhlasem většiny korejských mistrů bojových umění za účelem spojení mnoha rozmanitých stylů jako kongsu, taekkyon , Kwonbupsubakdotangsudo) pod názvem taesoodo. Za hlavního tvůrce tohoto bojového umění se považuje generál Choi Hong Hi, který je také autorem názvu taekwondo

6) kung-fu- (Kung-fu se správně nazývá chuang-fu a nikdo neví proč se rozšířilo kung - fu, když to ve volném překladu znamená "mistrovství") Kung-fu a další podobné dálně-východní bojové techniky byly ovlivněny starověkým indickým bojovým uměním zvaným kalaripayattu (český přepis kalaripajattu). Původ kalaripayattu není zcela jasný. Podle některých japonských historiků bylo indické bojové umění dokonce ovlivněno i tradičním řeckým způsobem zápasu nazvanýmpankration, který přinesl do Indie během svých výbojů Alexandr Veliký. Již předtím praktikovala indická válečnická kasta kšatrijů bojové umění, které se postupně vyvinulo v karapaito, jež se následně po staletích transformovalo v umění známé jako kalaripayattu.

Tento názor podporuje i tradiční legenda o původu kung-fu. Podle tradice se v 6. stolétí jihoindický princ Bodhirdamna, který ovládal karapaito, stal buddhistickým mnichem a odcestoval do Číny, aby tu šířil učení později známé jako čachanový buddhismus, ze kterého se po importu do Japonska vyvinul zenový buddhismus. V Číně se usadil v klášteře Šao-lin. Bódhidharma jako buddhistický mnich bojové umění nepoužíval, když však viděl zubožený fyzický stav tamějších mnichů, naučil je bojovým technikám, aby jim pomohl zlepšit tělesnou kondici. Mniši v šaolinském klášteře Bódhidharmovy cviky dále rozvíjeli a přijímali vlivy od příchozích z celé Číny. Postupně se tak vyvinuly mnohé šaolinské styly a klášter Šao-lin se stal jejich centrem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář